November 24, 2017

November 3, 2017

October 10, 2017

Please reload

Příspěvky na blogu

Proti proudu

23/01/2017

 

Je leden, zima jako řemen, všichni sportu chtiví razí do hor a my? Byl pátek podvečer a my naložili jídlo na víkend, kombinézy a helmy a jedeme krokem hustým sněžením směrem k Máchovu jezeru.

 

Když jsem odpoledne zmínila babičce náš plán na víkend, chytala se za hlavu a ptala se, co blázníme, že jsme se rozhodli jet k Mácháči. Co tam budeme dělat? Vždyť tam prý zmrzneme a co to máme za nápady jezdit v zimě k vodě?

 

Musela jsem na to odpovědět ve vtipu, že si bereme plavky, kruhy na plavání a deky a hodláme se tentokrát vydat i na šlapadlech…babička však mému vtipu moc pozornosti nevěnovala a dál naléhala na odpověď. Nešlo jí do hlavy to, že se na víkend chystáme do míst, kam se běžně jezdí jen v létě.

 

My však měli jasno – Šťastný statek byl naším cílem a na programu celodenní vyjížďky na koních v lesích v okolí Provodína. Babička nám výlet nerozmluvila, i když zkoušela všemožné zdůvodňování, proč bychom jezdit neměli.

 

Naštěstí nás nezviklala, nepodlehli jsme strachu ze zimy, sněhu, namrzlých silnic ani riskantního sportu s dětmi.

 

Jeli jsme směrem ku Praze a proti nám se řinul proud víkendových návštěvníků hor. Pomyslela jsem si v duchu, že jedeme tak trochu proti proudu, ale bylo to výhodné. V našem směru se jelo výborně, žádné kolony ani karamboly.

 

Do Provodína jsme dorazili na noc, ale děti pohledem na koníky zářily štěstím. Hned jsme se na koníky šli všichni blíže podívat, pohladit je a přivítat se s nimi.

 

První noc jsme se aklimatizovávali na nové prostředí. Jsme zvyklí na přetopený byt a tady jsme si to uvědomili. První noc jsme lehce tzv. klepali kosu, ale tu další noc nám již přišlo příjemně. Ale abych neodbočovala od toho hlavního – naší výpravy na koních.

 

Ráno nás s úsměvem a s „koňskou hantýrkou“ přivítal indián Luděk Šťastný a společně jsme šli osedlat koníky. Našim dětem jsme pro zimní vyjížďky dali helmy na lyže a pořádné kombinézy. Koníci příjemně hřejí a i zimní ježdění je příjemné. Když začnou zábst prstíky u noh, je dobré se protáhnout a jít kus pěšky. To se osvědčilo i nám. Zimní ježdění má i další výhodu – když je někdo začátečník a má tendenci z koně padat, ten sníh je jako peřina a huňaté oblečení dobře chrání tělo.

 

Před vyjížďkou děti koníky pěkně nazdobily senem  – asi aby jim nebyla zima. Jezdili jsme však v sedle, seno jsme nechali na statku.

 

Laduška se popadala za břicho snad půl hodiny, když mě viděla jak jsem se sesunula z poníka Mateuse. On se rozeběhnul a já to nečekala. Ten poník je velký jako větší pes a když na něm jede dospělý, působí to vtipně a když ten dospělý udělá kotoul směrem k zemi, je to asi k popukání. Ladušku jsem tedy svým pádem pobavila a vyzkoušela si, že to vlastně nic není, zase jsem vstala a jeli jsme dál.

 

Lesy byly pusté a dýchal z nich neuvěřitelný klid a pohoda. Bylo čerstvě nasněženo a stromy působily jako v pohádce o Mrazíkovi. Průvodce indián nám celou cestu vyprávěl různé příběhy a mluvil na nás i na koníky.

 

 

Dopolední vyjížďka se protáhla na 4,5 hodiny. Odpočinuli jsme si a uvařili oběd na statku a odpoledne sedli do sedel znovu. Vraceli jsme se po tmě a musím doporučit všem nadšencům i noční zimní les. Jeli jsme zrovna s Tomíkem na Laice a povídali jsme si, co vidíme – potemnělé skály, černé stromy, bubáky za každým keříčkem apod. A Tomík se ani nebál, vžďyť jsem ho držela v náručí a vezli jsme se na velkém oři, který by v případě nebezpečí zavětřil a upozornil nás.

 

Příjemnou tečkou za náročným dnem byl táborák v týpí a opékání klobás u ohně jak tomu bývá v létě. V týpí bylo příjemně a dozvěděli jsme se mnohé výhody právě k bydlení v takovémto obydlí. Indiáni to měli vymakané a pan Šťastný má indiánský život dobře zmapovaný a vyzkoušený na vlastní kůži.

 

Nedělní projížďky na koních byly v podobném duchu jako ty sobotní. Celodenní pohyb na čerstvém vzduchu nám dodal energii a vřele doporučuji všem, co chtějí strávit příjemný víkend v souladu s přírodou.

 

 

Líbí se mi životní styl pana Šťastného a zeptala jsem se ho:

Jak jste se dostal od profese „ajťáka“ k životu v indiánském stylu?

To je dlouhá historie, jako každý, kdo žije na tomto světě, se i já stále vyvíjím ve svém chápání a vnímání, takže tuto „změnu“ vidím jako potřebu mé duše dostat se dále a poznávat a vnímat svět takový jakým skutečně je. Přiznejme si, že žijeme v ekonomické společnosti, takže prvotním záměrem byla touha se osamostatnit a začít pracovat sám na sebe.

 

Mám jednu malou „výhodu“, když ráno vstanu, vnitřní intuice mě, pokud jí naslouchám a dovolím do života žvatlat, vede a pokud jí opravdu poslechnu, má holka jedna nezbedná pravdu – což mě jako chlapa dosti využívající svůj intelekt dříve dost překvapovalo, nyní už snad vím, oč jde a rád jí poslechnu. Tímto nasloucháním svému vnitřnímu hlasu jsem se dostal ke koním, následně v životě ve venkovském domě místo městského bytu a nyní už se učím jak žít polodivoce, což je přinejmenším velmi zajímavé.

 

A jak je to s tím indiánským stylem života?

„Indiánů“ je příšerné množství kmenů a jsou odlišní, konkrétně mě velmi inspirují stepní kmeny lakotové a šajeni a také středoameričtí aztékové a májové. Ovšem skutečně jen inspirují, žít jako indián samozřejmě dnes není možné a ani po tom netoužím, musíme se dále vyvíjet a pokud jsem si v některém z minulých životů touto zkušeností prošel, dnes se potřebuji dostat dále a ne se vracet. Inspirovat ano a zkoušet to nejvhodnější a přesně toto aplikovat na dnešní život, to je co mě baví a zajímá.

 

Proto kombinuji vaření, přespání i bytí v týpí inspirován šajeny, každý týden jezdím tančit aztécké tance a v týpí vybaven armádním odolným počítadlem vesele spravuji linuxové servery a tvořím webové stránky. To ale neznamená, že se nemohu něčemu přiučit třeba od mongolů, evenků, jakutů, keltů nebo slovanů, třeba hlavně ten dálný východ mě také velmi láká a vidět mongolský nebo sibiřský tanec je potěcha pro oko i uši.

 

Letní táboření v indiánském stylu je perfektní a tábory mám nesmírně rád, týpí je však pro mě stavba celoroční a i když se do našeho podnebí společně s jurtou zrovna dvakrát nehodí, je možné jej upravit k trvalému bydlení, to zkouším a především to mě baví. Vždyť život přeci je o objevování. Jen si dávám pozor na fanatickém lpění na něčem a obecně s názory na cokoliv a kohokoliv – nic a nikdo není dobrý, ani špatný, je takový jaký je a potřebuje si svůj úsek života ohraničený bodem A a B prožít a něco se naučit – všichni se tady na zemi společně vyvíjíme a předáváme si zkušenosti, i když často i ty na první pohled „negativní“. I to mě takový styl života naučil, paráda, úslovím jez do polosyta a pij do polopita se inspiruji každý den a díky tomu se na každý den těším třeba stejně jako ti naši „indiáni“.

 

Co považujete za přínos pro každého, kdo se rozhodne takto skromně a jednoduše žít?

Pro mě velmi obtížná otázka, já toto neberu jako přínos, ale jako vývoj duše, která se potřebuje pohnout ve svých fyzických životech dále. On to přeci nemůže být přínos, každý máme svojí cestu, ale objevování něčeho dalšího, nového a neznámého. Tím, že žiji skromně, přeci nejsem lepší, než ten druhý, který si stále něco dopřává, oba jsme si přesně tohle ve svých životech vybrali a potřebujeme na vlastní kůži zažít – nyní to chápu tak, že pokud bych někoho odsoudil, musím si právě toto odsouzení sám někdy v budoucnu prožít, jen touto vlastní zkušeností se odnaučím někoho posuzovat.

 

Právě tento způsob života člověku ukazuje, že k plnohodnotnému žití toho potřebujeme jen velmi málo, což třeba mně osobně pomohlo k tomu, že již nesleduji množství peněz, stále přicházejí a odcházejí a mám jich přesně tolik, kolik potřebuji, ani více, ani méně. Takže o nich přemýšlím jen málokdy a spíše, než s úzkostí s úsměvem na rtech. A co je hlavní, díky tomuto stylu života mám spoustu času na zvířata, rodinu a v neposlední řadě i na sebe, odnaučil jsem se říkat, že na něco nemám čas a to se mi líbí.

 
Jaká jsou naopak úskalí takovéhoto přírodního žití?

Úskalí jak to vnímám já je jen naše vlastní lenost. I já jsem líný a jak. Vnímám to tak, že zde musíme mít nějakou motivaci, např. když jsme si pořídili psa, naučil jsem se chodit ven za každého počasí, v dešti, bouři, sněhu i vánici. To samé je s koňmi. Každá bouře přeci jednou skončí a poté zase vysvitne slunce, za to mohu poděkovat a bouři také, protože mé tělo zocelila.

 

Když si vzpomenu, jaký jsem byl fyzicky třeba před deseti lety a jaký jsem teď – nyní mohu spát venku v zimě včetně té naší otravné mokré zimy, vyskočím na koně bez sedla a mohu řádit po lesích a až se unavím, mohu si sednout do týpí a napsat třeba tento článek. Suma sumárum se cítím fyzicky parádně a duše se také vyvíjí, můj vnitřní hlas mi říká, že je to v pohodě, takže když to sečtu, není nač si stěžovat. A to se mi líbí, je přeci otrava stále se něčím trápit, to už mám naštěstí za sebou, a když přijde něco, co se mi v životě nelíbí, nezuřím, ale beru to jako potřebnou zkušenost, která i když na první pohled vypadá negativně, mě posune zase o něco dále.

 

Pořádáte v létě pro děti tábory, o které je velký zájem. Co děti na takovém indiánském táboře čeká? Na co se mají připravit?

Rodičům vždy říkám, ať svým ratolestem ukážou webové stránky s popisem programu a aby se právě ony rozhodly, zda je bude bavit – pokud ne, je zde přeci spousta táborů jiných a nechci, aby se zde děti trápily činnostmi, které je nebaví. Také se mohou zastavit osobně a juknout se jak to u nás vypadá. Děti si vyzkouší kompletní práci s koňmi i poníky, zkusí si řechtáky vyčistit, zkontrolovat kopyta, vodit, uzdit, sedlat a samozřejmě také jezdit v okolních lesích – kdo je začátečník, bude alespoň zpočátku voděn a zkušenější jezdci si užijí náročnější úkoly v terénu a také skoky na ponících.

 

Já se osobně vždy nejvíce těším na plavení koní, je sranda, když v řece potkáme kajaky a koně na ně vesele řechtají. Samozřejmě po cestě si užijeme spoustu her ve skautském nebo lakotském stylu a budeme soutěžit, což děti milují, prolézání jeskyň také stojí za to. Těším se na vaření guláše pod širým nebem, pořádný tanec inspirovaný aztéky nebo šajeny s parádním bubnováním zakončený venkovní saunou, noční koňské vyjížďky i denní a noční bojovky v lese. Hlavní je se nebát koní a trochy nepohody, i když nejsem zkušený jezdec nebo jsem nikdy nejezdil, nic se neděje, vždyť i já jezdím až od svých třiceti let a taky to jde. Nikoho ovšem do jízdy, tance, saunování ani do bojovky nenutím, programu je dost a každý si vybere, a pokud ne, táborů je přeci spousta a je z čeho vybírat.

 

Díky za „indiánský“ rozhovor a věřím, že nadchnete mnoho dalších („normálních“) lidí a pomůžete jim uvědomit si důležitost života v souladu s přírodou.

He, he, pobavila jste mě, ale čekal jsem to, tohle opravdu není indiánský, ani „indiánský“ rozhovor.

 

Je normální ten, kdo denně poslouchá žvásty svého nadřízeného, který chudák poslouchá další nesmysly svého ředitele, má pro každou situaci jinou nacvičenou masku jak by se měl podle „dobrých mravů“ chovat a doma přemýšlí o práci nebo ten bezdomovec, který žije pod mostem a řeší jen dnešek a možná i zítřek?

Důležitost bytí v souladu s přírodou je hezká fráze, ale jen do té doby, dokud se celý den nepachtíte na poli a následná bouře vám úrodu nezničí, nedřete celý den v lese nebo vás nepřipravenou přepadne celodenní déšť v divočině, pak třeba budete tu obdivovanou přírodu i nenávidět…

 

Proto jak jsem psal výše, nehodnoťme nějakou situaci, ať se nám zdá dobrá nebo špatná, ale vše berme takové jaké to je – přírodu mám rád a cesta rozkvetlou loukou je nádherný zážitek stejně jako ta nečekaná bouře, v duchu poděkuji nebo zanadávám, ale snažím se tu krásnou, ale někdy mrchu rozvernou nehodnotit.

 

Tady se mi líbí věta, kterou údajně pronesl Buddha – „nemám žádný názor, osvobodil jsem se od všech názorů“. To se mi líbí a tím se řídím, ale na druhou stranu žádný fanatizmus, jsme lidi a taky si někdy s radostí zanadávám, až budu opravdu takový, že mě nic nedokáže rozhodit, nebude mít přeci smysl tady žít, na této zemi se učíme a po vychození této školy se dostaneme dále, cítím, že někdo dříve, někdo později, ale nakonec přeci jen všichni, už se těším…

 

TAK TEDY DĚKUJI ZA ROZHOVOR A INSPIRACI NEJEN K ZAMYŠLENÍ. Doporučuji i vám pro příjemný zážitek navštívit Šťastný statek (www.stastnystatek.cz) a užít si vyjížďky na koních,  načerpat energii a popovídat si s panem Šťastným, který má šťastné jméno i pohled na svět.

 

Stejně tak, jako si děti užily jízd na koních, užívají si i čtení v přítomnosti dospělého. Proč je dobré dětem číst? Stáhněte si zdarma přehled o tom, proč dětem pravidelně věnovat čas právě při aktivitě zvané čtení.

 

 

Please reload

Sdílejte článek na Facebooku
Please reload

Kategorie
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now