November 24, 2017

November 3, 2017

October 10, 2017

Please reload

Příspěvky na blogu

Co dělat, když na dovolené přijdete o doklady a peníze?

07/07/2017

 

 

Rozhodli jsme se letos pro "nízkonákladovou" dovolenou pod stanem hned z několika důvodů. Pro pětičlennou rodinu je nocování pod stanem jednou z nejlevnějších možností ubytování, je to určitým způsobem dobrodružné cestování a děti jsou z kempování nadšené. Je to zároveň poměrně svobodná volba, protože se přijede do kempu, zaplatí pár nocí a pokud by se nám konkrétní kemp nezamlouval, lze snadno najít kemp jiný, sbalit stany, přejet pár kilometrů  a utábořit se tam. Zároveň toho cestování máme letos naplánovaného víc než obvykle, proto se nám výbava pro stanování bude hodit opakovaně.

 

Kde jsme přišli o doklady a peníze?

 

Vyrazili jsme na týden do kempu Stříbrný rybník u Hradce Králové, protože jsou v blízkosti nádherné trasy pro cyklistiku, příjemné koupání v relativně čistém rybníce a pěkně vybavený kemp, na který jsme dostali dobré reference od kamarádky. Užívali jsme si dovolenou se vším všudy, radovali jsme se, jak si příjemně zajezdíme na kolech, jak si tu děti nacházejí nové kamarády, jak to je fajn si udělat dovolenou v Čechách.

 

V úterý jsme si naplánovali poměrně dlouhou trasu. Děti na kolech jezdí rády, ale zatím jsme s nimi ujeli sotva pár kilometrů a na celodenní výlet nebyly zvyklé. Rovinky v tamních lesích jsou však vhodné i pro dětské ježdění, proto jsme se směle vydali až k "Vodnické stezce" a zpátky si to razili přes "Cestu myslivců". 

 

Bylo již asi půl sedmé a všechny svačinky byly už snědené, voda také docházela a nejbližší restaurace nebo kemp byly poměrně daleko. Děti začaly kňourat, že mají hrozný hlad a že už jsou unavené. My už toho za ten den měli také dost, proto jsme se rozhodli pro večeři v restauraci, která byla blíž než kemp. Ještě jsme se zastavili u retenční nádrže a dopili poslední vodu. Pak už jsme spěchali k restauraci.

 

Jaké však bylo naše překvapení, když jsme si u restaurace uvědomili, že na naší poslední občerstvovací zastávce zůstal i batoh. Manžel ho v tom spěchu nechal položený na zemi. Já s dětmi jsem zůstala na hřišti, které bylo připojené k restauraci a manžel spěchal pro batoh. Netroufla jsem si objednat, protože jsem si říkala, že se vlastně může stát to, že manžel ten batoh nenajde. Natočila jsem vodu do lahvičky na kolo a s dětmi jsem se vydala směr kemp, kde jsme měli alespoň suchou rýži od minulé večeře.

 

Asi po dvou  hodinách dorazil manžel také do kempu a... batoh neměl. Hlavou mi probíhaly myšlenky na to, co všechno vlastně bylo v batohu  - peníze, klíček od auta, veškeré doklady, kartičky pojištění, platební karty....

 

Naštěstí nám zůstal jeden telefon, díky kterému jsme zařídili blokaci karet a zavolali si o náhradní klíčky k autu a peníze, které nám obratem přivezl manželův brácha. Co mi však dělalo starosti, byly ty doklady. Ono je totiž v dnešní době poměrně jednoduché díky informacím z osobních dokladů získat půjčku a deaktivovat průkaz totožnosti se v úterý večer před státními svátky dá jen těžko. Následující den jsme vyrazili znovu na trasu, kde jsme batoh zapomněli. Jezdili jsme celý den, rozhlíželi se kolem cest, jestli někdo třeba nevyhodil něco, co bychom poznali nebo nenašli nějakou stopu.

 

Stopu jsme našli na stole u retenční nádrže. Byl tam zapíchnutý takový deštníček, který jsme měli v batohu ze zmrzlinového poháru v cukrárně, který si děti chtěly nechat, protože se jim líbil. Prohledali jsme tedy odpadkové koše a okolí, ale víc než deštníček jsme nenašli. Už jsme to víceméně vzdali  a rozhodli se jet na policii oznámit naši ztrátu.

 

Vraceli jsme se tedy v podvečer s nepořízenou a rozhodli se jet opět kolem retenční nádrže a vzít to Cestou myslivců. Když jsme projížděli kolem altánku, Tomík zvolal: "Tam je náš batoh". A hned následuje Laduščin výkřik: "To je náš batoh, mami počkej."

 

V altánku u retenční nádrže na zemi byl náš batoh, hned jsem se na něj vrhla a otvírám ho. Vlastně jsem si v první chvíli nevšimla toho muže, co tam u našeho batohu seděl. V batohu místo našich věcí už byly jeho "santusácké cigarety, špinavý spacák a nějaké další věci". Otočím se na něj a ptám se: "Kde jsou naše věci?"

 

Pán tvrdil, že batoh našel rozhrabaný a že nebyl první, kdo ho prohrabal. Že tam našel doklady, které odnesl na policii. Mezitím dorazil manžel a ptal se, kam konkrétně ty doklady donesl. Hned přes internet zjišťoval adresu a volal na pobočku, o které pán tvrdil, že to tam donesl. Na policii nic nevěděli a řekli jen, ať počkáme na místě, že tam vysílají vůz.

 

Chlápek se začal balit a mizet, jak slyšel o tom, že by měla dorazit policie. Vrátil nám prázdný batoh (ve kterém byl ještě např. klíč od auta), nacpal spacák, cigára a další drobnosti do své další tašky a vyšlápl směrem lesní "brloh", kde jako bezdomovec nocuje. Manžel ho nechtěl nechat pláchnout, proto šel s ním a hlídal ho, aby neutekl. Chlápek tedy hodil věci do brlohu a vrátil se, abychom to vyřešili, protože jsme měli jasný důkaz, že ty věci vzal on.

 

Policie přijela během pár minut, ovšem nám těch pár minut připadalo nekonečně dlouhých....

 

Zajímá Vás, jak to nakonec dopadlo? To najdete v dalším článku. Pro nás to v této chvíli znamenalo, že jsme podcenili řadu faktorů.

 

- Měli jsme veškeré důležité věci pohromadě v jednom zavazadle.

- Spěchali jsme, protože jsme si výlet nenaplánovali dost dobře (nedostatek svačinek, vody, příliš dlouhá trasa).

- Nenechali jsme si hotovost pro případ potřeby jako železnou rezervu někde schovanou.

- Neměli jsme pojištěnou platební kartu, ke které se vztahuje úhrada dalších  nákladů při podobné situaci (nový telefon, nové klíčky,  náklady na náhradu věcí v osobním zavazadle, poskytnutí základní hotovosti na "přežití" apod.)

- Měli jsme štěstí v neštěstí, že nám zůstal alespoň jeden telefon, kterým jsme mohli vyřídit základní potřebné věci typu blokace platebních karet, zatelefonování rodině o peníze a klíčky apod.

- Byli jsme naštěstí blízko a v ČR, podobnou situaci v zahraničí by mohlo být mnohem komplikovanější řešit.

 

A co bylo  zajímavé? Děti si vzpomněly na pohádku "Na pouti", kde tatínkovi zloděj ukradne peněženku a měly pocit, že ten příběh jen v lehce obměněné podobě prožíváme živě. Možná na tom něco bude, protože ta pohádka opravdu v určitých bodech odpovídala naší situaci.

 

 

 

 

Please reload

Sdílejte článek na Facebooku
Please reload

Kategorie
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now