Jak to dopadlo se ztracenými doklady?

Dovolenou nám zpestřil bezdomovec, kterému se shodou okolností dostal doslova pod nos náš batoh s doklady, penězi, klíčkem od auta.

Od chvíle, kdy přijel manžel celý uhnaný do kempu a batoh z naší poslední občerstvovací zastávky nepřivezl, jsme začali přemýšlet, co všechno v batohu vlastně bylo.

Klíček od auta - odemknutí našeho auta tedy mohl tento člověk provést zmáčknutím klíčku, auto by se samo ozvalo, které to je. V batohu nebyla naštěstí faktura z kempu, takže dohledání našeho auta nebylo až tak jednoduché. Naštěstí nám manželův brácha ještě ten den přivezl klíčky náhradní a my se do auta dostali. Nechci ani domýšlet na situaci, kdy náhradní klíček nemáme, platíme odtah do servisu, kde nám udělají nové zámky a klíčky. V našem případě jsme měli vyřešeno to, že jsme se do auta dostali a mohli s ním jezdit. Obava z toho, že si někdo naše auto jednoduše odemkne a odjede s ním, tu však byla docela velká. Domluvili jsme se s recepčními, že naše auto budou hlídat a nepustí ho bez nás mimo kemp. Přeparkovali jsme tak, aby věděli, které auto z kempu nepustit ven.

Peníze - neměli jsme u sebe žádnou závratnou částku, ale náhle jsme se ocitli úplně bez peněz. To tedy nikomu nepřeji. Mít všechno na jednom místě je pěkná blbost, ovšem my nepředpokládali, že nám peněženky někdo vezme. Železnou rezervu ve stanu nepovažuji za zrovna bezpečnou skrýš, ale vyvstává otázka, kam si dát peníze pro "strejčka příhodu"? Strejček by možná doporučil si nechat nějakou tu stovku v kapse, která je na zip nebo v taštičce na kole. I to by byla v našem případě dobrá pomoc. Navíc sprcha v kempu byla za dvacku, takže my neměli ani na tu sprchu. I s penězi jsme měli kliku díky tomu, že nám spřízněná duše Jára potřebné kačky ještě ten den dovezl.

Platební karty - ty byly také všechny pěkně pohromadě v našem batohu, co si v něm rochňal bezdomovec, který asi skákal radostí, jaký poklad našel. Štěstí, že měl manžel telefon v kapsičce na kole a bylo možné obtelefonovat, co bylo potřeba. Věřím, že i v případě ztráty obou telefonů bychom našli pomocnou ruku někoho, kdo by nás nechal zatelefonovat od něj :-), každopádně takto to bylo jednodušší. Internet v mobilu v tu chvíli byl také úžasná věc, protože manžel hned našel čísla, kam se to má zatelefonovat, abychom karty blokovali.

Když jsem pak byla v bance si vyzvednout kartu novou, dozvěděla jsem se další tipy. Třeba pojištění karty v sobě zahrnuje celou řadu krytí rizik spojených právě se ztrátou karty, peněz, mobilu, dokladů... a to i v zahraničí. Musím říct, že mě po naší zkušenosti s batohem docela přesvědčila, že zrovna tohle pojištění může člověku dobře posloužit, když se ocitne v úzkých - bez peněz a dokladů třeba někde na dovolené.

Také doporučovala si brát právě na dovolenou jen kreditní karty, ze kterých nejde vybrat víc než je limit.

Naštěstí jsme naše karty blokovali dost rychle a pán "šťastný nálezce" nestihl nic vybrat. Když jsme s ním měli tu čest mluvit, prořekl se, že karty stejně už nefungovaly, tak nám bylo jasné, že je tak trochu vyzkoušel.

Osobní doklady - ty nám dělaly největší starost, protože vlastně už jen na jejich kopii by si někdo mohl vzít půjčku. Jak moc velkou nebo jak moc snadno se můžete přesvědčit sami, když do vyhledávače zadáte heslo typu "peníze ihned" nebo "půjčka rychle" apod., vyběhne vám seznam společností, kde se za pár minut dostanete k penězům. Během toho pátrání, co se kvůli ztraceným dokladům může přihodit, jsem tedy viděla význam v tom, že zásadní je takovou ztrátu typu odcizení dokladů IHNED nahlásit na policii. Pak má člověk v ruce alespoň nějaký papír, že si tu půjčku nevzal on osobně.

Pro náš klid duše jsme hned po návratu z dovolené nechali vyhotovit doklady nové.

Scénku jako z krimi filmu jsme si prožívali na vlastní kůži. Náš batoh už měl nového majitele a my se rozhodli jet na policii, kde naši ztrátu nahlásíme. Bylo asi 20h od ztráty batohu a vyhodnotili jsme to jako nejvyšší čas to nahlásit na policii. Cestou jsme se ještě jednou chtěli podívat na místo, kde batoh zůstal. K našemu překvapení jsme ho tam našli. Batoh nacpaný cizími věcmi a postavený vedle cizího člověka. Pán měl v batohu už svoje věci a ty naše někam dal.

Otvírám batoh a ptám se: "Kde jsou naše věci?"

S podivně vypadajícím mužem jsme se pustili do řeči, já se také posadila do altánku a ptala se (kupodivu klidným hlasem), kam dal naše věci. Pán tvrdil, že je odnesl všechny na policii. Moc to v Hradci neznáme, proto manžel hned hledal na internetu, kde ta policie má sídlo. "Na Benešovce" nám moc totiž neříkalo a opravdu oceňuji internet v mobilu v této chvíli. Hned tam manžel telefonoval a policie tvrdila, že tam nikdo nic nepřinesl a nic tam nemají. Instrukce od policie byla jasná: Vytrvat na místě až do jejich příjezdu. Jen to manžel zmínil, chlápek vyndal všechno svoje z batohu, ten mi hodil do klína, svoje věci nacpal do staré tašky, popadl kolo, kudlu (která mu při tom zmatku vypadla na zem) a začal mizet. Manžel šel za bezdomovcem, který si dal ty své věci (asi tak trochu kradené věci, když neměl zájem, aby je policie viděla) do jeho brlohu.

Mávala jsem na manžela, když se nám ztráceli z dohledu v zatáčce, aby s ním raději nechodil, že přeci má kudlu. Byla ve mně malá dušička a v té chvíli mi vlastně ty všechny ukradené věci byly úplně fuk, jen aby se manžel v pořádku vrátil. Těch pár minut, co jsem manžela i toho chlápka neviděla, mi připadalo nekonečných. Děti na mě: "Mami, nikam nechoď, buď tady s námi. Proč šel táta pryč?"

V hlavě mi pulzovala myšlenka: "Kde je jen ta policie, jak je možné, že jim to tak trvá."

Ve skutečnosti byli na místě během pár minut, ale pro nás ty minuty byly jako celá věčnost.

Opět jsem si uvědomovala skutečné hodnoty a ty věci mi přišly jako malichernost. Chtěla jsem v té chvíli být hlavně už pryč z toho místa pěkně v bezpečí i s manželem a dětmi. Chlápek bezdomovec na nás dojem solidního člověka rozhodně neudělal. Lhal jako když tiskne, když tvrdil, co všechno donesl na tu policii a že už někdo před ním batoh probral.

On tam něco donesl, ale rozhodně ne všechno. Třeba ten klíček od auta měl ještě u sebe a když bychom pána nepotkali osobně, asi by nám ho nevracel, jen by nejspíš zkoušel, které auto se na parkovišti otevře. Další věci typu mikina, bunda, dětská lahev na pití, diář apod. byly v batohu, on je zmiňoval, že je také vrátil, ale už jsme se s těmi věcmi neshledali.

Naštěstí s manželem jsme se shledali za pár minut. Chlápek tedy hodil spacák a další věci do brlohu a vrátil se k altánku, kam zrovna přijížděla i policie. Po několika minutách diskuse, jak to vlastně bezdomovec donesl na policii, jsme měli jasno.

On tam v igelitce hodil ty naše doklady a nikomu nic neřekl. Za dveřmi na policii na zemi ležela tedy celý den igelitka, které by si všimla tak možná uklízečka, až by se věnovala mytí podlahy. Telefonát přímo na ústřednu vyřešil tedy problém, že nám pán ukradl doklady a věci z batohu.

Manžel pak pro ty věci zajel na policii a věc se vyřešila. Vlastně jsme tomu chlápkovi i prominuli tu mikinu, bundu, lahvičku a diář, když jsme si dávali v poklidu večeři na dece u našeho stanu.

Jsem moc vděčná za to, že jsme tu naši nízkonákladovou dovču ve zdraví přežili a že jsme se celí a zdraví vrátili domů. Radovali jsme se i ze znovunalezených věcí, které jsme už považovali za ztracené.

V den, kdy jsme náš batoh hledali, jsem natočila krátké video, když Anetka spinkala na odpočívadle v lese, zbytek rodiny stavěl skřítkům domečky v mechu a já měla pár minut na to poslat vzkaz vám, co se na dovolenou teprve chystáte.

Trochu v tom videu šeptám, protože Anetka spala a já si neuvědomila, že buď budu slyšet na videu a vzbudím Anetku a nebo budu šeptat a budu mít pár minut k dobru. Omlouvám se tedy za šeptací video :-).

Přiznám se, že když jsem video natáčela, chtělo se mi tak trochu brečet, ale držela jsem se a přesvědčovala sebe, že to jsou jen věci a ty se dají nahradit. Na druhou stranu podobný zážitek vám rozhodně doporučuji nezažít. Naši dovču to sice okořenilo, ale my zas tolik koření nepotřebujeme.

Jak jsem již psala v minulém článku, dětem ta naše situace připomněla pohádku,kde tatínkovi zloděj ukradne peněženku. Poslechněte si ji i VY :-).